Svatba Barči a Fandy - svatební proslov

Barunka a Fanda Hájků znají se už mnoho let. Příběh krásný, plný lajků budu vám teď vyprávět. 

V Harrachově vyrůstali, kolem kopce, vzduch a sníh, takže jako děti stáli oba brzy na lyžích. 

Fanda měl vždy kondici, trénink mu byl k užitku, až pak skočil v Planici svou dvěstěsedmatřicítku! 

Úspěchů pak sbíral kila, lítal jako ještěrka, jednou ho však navštívila Verča, krásná masérka. 

Chci tě, Barčo, nemáš vadu! Buď mým světlem, buď mou star! Tak se z dávných kamarádů hned stal láskyplný pár… 

Vše šlo jako na drátku, oba k sobě stvoření, začli žít svou pohádku plnou snů, pus, dvoření… 

Byli spolu na Bali, pobývali v přírodě, chvíli se tam líbali, pak zas byli ve vodě. 

Zjevně byli blažení a za nějaký pátek řekli nám: „Tak vážení, blíží se náš sňatek!“ 

A čas letěl, je to tady! Dnešní den nám napoví: už to dali dohromady, jmenují se Hájkovi! 

Barča s tváří anděla, štíhlá jako víla, dnes oděná do běla, je krásná a milá. 

Fanda, ženich jako květ, dnes mu srdce buší, radost na něj pohledět, velmi mu to sluší. 

Barča, expert na masáž, ztuhlá záda napraví, pod rukou jí zajásáš, pečuje ti o zdraví. 

Fandu baví rybaření, stále něco zapomíná, malá ryba pro něj není, on čeká spíš na delfína… 

Barunka má ráda děti, Fanda jídla pálivá, s kámoši jde poseděti, kde se pivo nalívá. 

Verča rádá ochutnává, raut je její parketa, cvičit, tančit nepřestává od zimy až do léta.